Někteří lidé rádi procházejí starožitnictví. Shánějí „k polidštění“ svých moderních bytů ty samé věci, kterých byly ještě nedávno plné půdy a kterých jsme se lehkovážně zbavovali. Kolik toho skončilo na smetišti, v popelnici, v kamnech. A i když si pak domu doneseme v „antiku“ koupený třeba starý malovaný kafemlýnek, nebude už nikdy jako ten, jehož klika byla ohlazená dlaní naší maminky i babičky...  Všechno se prostě koupit nedá.
To v plné míře platí zvláště o našich stavebních památkách. Ty zbořené už skutečně v žádném starožitnictví nekoupíme.
 
Letos se uskutečnil ve vnitřním dvoře zašovského trinitářského kláštera první archeologický průzkum. Sondy odkryly dvě vrstvy štětové dlažby a nalezeny byly i nějaké skleněné a keramické zlomky, jeden dokonce s trinitářským znakem. (Archeologové byli z těch trinitářských střípků nadšeni.) Tento měsíc klášter navštívili odborníci z Národního památkového ústavu - kvůli stavebně-historickému průzkumu, který zde proběhne v příštím roce.
Máme tendenci dívat se na lidi z těchto institucí jako na „potížisty“, kteří jen komplikují život majitelům nemovitostí - investorům, zdržují a prodražují práci. Ale ruku na srdce - jak by asi dnes vypadala naše města, nebýt všech těch „památkářů“? Co by zbylo třeba z historických náměstí?
 
Blíží se datum 17. prosince – den, kdy byl papežem Inocencem III. (roku 1198) potvrzen nově vzniklý řád, jehož prvořadým posláním byla záchrana křesťanů z muslimského zajetí. Trinitářské střípky, to nejsou jen ty skutečné střepy, co po staletí ležely někde v navážce pod dlažbou klášterního dvora. To jsou také zlomky informací, které se nám o působení tohoto řeholním řádu u nás dochovaly. Není jich mnoho a má to svou příčinu. Při rušení trinitářského řádu vzaly vesměs zasvé i klášterní knihovny a archivy.

Neuškodí udělat si malou inventuru: Trinitářský klášter v Praze už neexistuje, po vybydlení armádou byl zbourán už v r. 1899.  Klášter v Bratislavě sloužil nějaký čas jako správní župní budova, ale dnes už také neexistuje.  Klášter v Ilavě kdysi vznikl úpravou starého hradu, po zrušení kláštera byl přestavěn na vězení a jako věznice slouží doposud.  Malá trinitářská komunita působila krátce i ve Štěnovicích u Plzně, zde se však nejednalo o plnohodnotný klášter. Čtveřice mnichů tam užívala upravený objekt panské sýpky. Podobně malá komunita trinitářů působila též v Holešově ale i zde se jednalo pouze o rezidenci, tedy o jakési „detašované pracoviště“.
 
Zašovský klášter tak zůstal svou rozlehlostí a autentičností skutečně ojedinělou památkou na působení tohoto starodávného řádu v našich zemích. Je otázkou, zda si tuto výjimečnost dostatečně uvědomujeme a doceňujeme.
Jedna zajímavost na závěr: snad nejznámější sousoší Karlova mostu, to s populární postavou Turka, zhotovil k poctě zakladatelů Trinitářů F. M. Brokoff už roku 1714, tedy ve stejném roce, kdy bylo započato se stavbou našeho kostela.