Vzpomínám, jak kdysi před více než padesáti léty můj starší brácha se svým kamarádem vydlabali menší dýni, vyřezali v ní otvory představující oči, nos a šklebící se ústa, dovnitř postavili zapálenou svíčku a večer celý ten výtvor postavili na „somíc“ - kamenný sloup jinak dřevěného plotu zahrady. Slovo halloween jsme v té době neznali, ale výroba „strašidel“ z dýní byla známá i nám. Nespojovali jsme si ten zvyk s předvečerem svátku Všech svatých ani Dušiček. Prostě v době, kdy byl čas zpracovat dýně na výborný kompot, bývalo dětem dovoleno použít některou menší nebo nedozrálou dýni tímto tvůrčím způsobem.
Dnes je strašidelná maska z dýně symbolem Halloweenu, ale samotné dýně jsou už jen slabým odvarem. Vyznavači tohoto „svátku“ se v jakémsi strašidelném karnevalu vzájemně děsí naturalistickými maskami postav z filmových hororů a obzvlášť oblíbené jsou masky zombie. S povděkem sleduji, že přes „osvětovou“ snahu některých lidí ze školství i kultury se tento podivný svátek u nás příliš neuchytil. My se mrtvými neděsíme, my na ně v dobrém vzpomínáme. Na dušičky chodíme na hřbitovy. Už s předstihem jsme hroby vyzdobili květinami, večer tam jdeme zapálit svíčky. Rodiče na hřbitov často s sebou berou i děti – podívat se na tu záplavu světel na hrobech a připomenout, že zde leží jejich pradědeček, prababička… (- a světlo věčné ať jim svítí…)
Mám rád ten dušičkový pohled od centrálního kříže na našem hřbitově směrem ke Stračce, kdy splývají světla na hrobech se světly v oknech domů na Pohoři a je-li jasno, i se světly na obloze. Světla zemřelých se světly živých a světly nebeskými.
 
Jinou podzimní slavností světel jsou oblíbené dětské průvody s lampiony a lucerničkami – akce u nás známá jako Zašovská světýlka. Letos získal tento světelný průvod poněkud jiný směr i cíl (myšleno obrazně i doslova). Děti přinesly světlo a svůj smích do jinak zšeřelého a tichého klášterního nádvoří.
Některé z těchto dětí brzy znovu sáhnou po svých lucerničkách – to když půjdou v ranní tmě kostelem k oltáři na roráty. Roráty – ryze český zvyk vzniklý v době Karla IV. a omezený až josefínskými reformami v současnosti znovu ožívá. Dobu předvánoční také charakterizují postupně zažíhané čtyři svíce adventního věnce a konečně je zde zvyk předávání betlémského světla – tradice ze všech výše uvedených nejmladší a přitom odkazující na událost starou 2000 let.