V dokumentu „strategický plán“ je uvedeno, že jsme obcí VENKOVSKÉHO charakteru. Co to však v praxi znamená? Jak a čím se dnes odlišuje život na vesnici od života ve městě?
Pokud se někomu zdá odpověď jednoduchá, ať si vezme tužku a papír a zkusí si ty rozdíly sepsat. Ale pozor, neptám se na rozdíl mezi životem v rodinném domku a v paneláku. Porovnejme, čím se liší život lidí ze zašovských paneláků oproti těm z bytů na ulici Křižná ve Valmezu nebo čím se liší život rodiny žijící třeba v městské vilce na ulici Smetanova v Rožnově a v rodinném domku Pod Pohoří v Zašové? Máme-li odpovědět krátce a pravdivě – v ničem.
 
Nedá se tady přehlédnout jakýsi rozpor:
V anketě, která tvorbě strategického plánu předcházela, jakož i následně u kulatého stolu opakovaně zaznělo, že se nám život v naší obci líbí a mimo jiné právě proto, že je to vesnice (čili – nechtěli bychom žít ve městě). Přitom paradoxně sami „městské moresy“ přejímáme – jako obec i jako jednotlivci.
 
Kdo dnes na vesnici ještě chová alespoň drůbež, kdo má zeleninovou zahrádku? Místo kurníků a králikáren tak vyrůstají krytá stání pro auta, místo hnojiště terasa s grilem, místo záhonů střižený trávník a tam, kde byl kdysi dvorek s lavičkou pod ořechem, tam je zámková dlažba a plastový „zahradní“ nábytek. Od pěstování čehokoli se upouští (a na vině nejsou pouze slimáci). Ani ten pes už není uvázán u boudy na dvoře, ale jeho majitel po způsobu městských páníčků vodí svého pejska venčit někam mimo svou zahradu.
Dnešní venkovský dům vypadá stejně jako městská vila a stejně městsky vypadá i úprava veřejných prostranství. No a ne každému se to musí líbit. Někdo prostě může mít – celkem oprávněně – pocit, že k venkovské návsi se spíše hodí trávník s trsy kopretin a s motýly a se slepicemi, které se popelí v prachu u cesty… Když však svou nostalgickou představu veřejně vysloví, je považován málem za podivína.
 
Život venkovského člověka byl dříve spjat s přírodou, s půdou, která ho živila. Venkovské obyvatelstvo práce na poli a ve chlévě už dávno neživí, děti (jak zaznělo i v besedě po filmu Děda) už ani neví, „jak sa ohrňajů zemňáky“ -  v životě nedržely v ruce motyku… Jiný paradox (z téže besedy k témuž filmu): ukázat dětem, jak se zabijí a stahuje králík - to neprošlo, ale hororová scéna, jak se děda (v představivosti svých vnoučat) krmí krvavým „lidským“ masem, ta se točit mohla…
 
Na v úvodu vzpomenutém setkání s občany ke strategickému plánu rozvoje obce přišla řeč i na dopravní situaci v naší obci. Kritizujeme rádi přetíženost místních komunikací auty, ale očekáváme nějaké zázračné řešení od vedení obce a omezení provozu od ostatních řidičů, ale sami jezdíme autem třeba i v neděli do kostela. Je to podobná situace a podobný přístup, jako náš názor na další bytovou zástavbu. (My už jsme si dům postavili a jiní ať si stavějí kde chtějí, ale ne v naší obci a už vůbec ne za naším plotem - znemožnili by nám výhled do krajiny a pak ta prašnost a ten hluk).
 
Á propos  - životní prostředí – kvalita ovzduší, byla až donedávna právě ta položka, kde se výrazně lišila situace ve městě a na vesnici – v neprospěch vesnice. Před plynofikací bylo po celou topnou sezonu v obci nedýchatelně. Ano - plynofikace, vodovodní, kanalizační síť, svoz odpadu, pokrytí signálem mobilních operátorů, spolehlivé připojení k internetu, to vše jsou služby, které považujeme za samozřejmé a které podmiňují ono splývání kvality a způsobu života na vesnici i ve městě. Vidím proto jako poněkud komické, když na návrh, že by naše obec pro svou rozlehlost měla mít pojmenovány ulice, zazní námitka, že si přece nebudeme hrát na město. Město městem nečiní názvy ulic, ale historické danosti a převládající typ zástavby. Paneláky máme v Zašové už z minulosti, ale i v současnosti se zde realizuje zahuštěná bytová výstavba, která má málo společného s proklamovaným vesnickým charakterem obce, na kterém si tak zakládáme a který bychom chtěli udržet…
 
Důkaz o měnícím se vztahu člověka k přírodě a k půdě poskytne i procházka na hřbitov. Dříve toto místo připomínalo kvetoucí, místy možná zarostlou, ale přece jen zahradu. Dnes? Nezbytná zámková dlažba, betonové obrubníky a střižený trávník. Hroby? Beton, žula a umělohmotné „květiny“.
Netvrdím, že je to tak špatně, ale že současná realita venkovských návsí, vzhled venkovských domů a třeba i těch hřbitovů, se už jen málo podobná tomu, co se nám vybaví při slově venkov.
No, je třeba popravdě přiznat, že tu a tam mají lidé ještě i těch pár slepic, ale kohouta už raději ne – mohli by si stěžovat sousedé, že je ruší kokrhání… No ale hlavně, že jsme všichni rádi, že žijeme na vesnici, že jsme obcí venkovského typu…
 
Měl li bych já sám odpověď na otázku, jak se mi líbí naše nová náves, řekl bych, že je pěkná, ale že nejhezčí na ní je ten výhled na protější stráň za potokem, s několika domky a pasoucím se stádem ovcí.