Nejhezčí sny co znám jsou sny o létání. Možná ty sny míváte taky. Cítíte v nich, že máte úžasnou schopnost, že zkrátka umíte létat. Proto v tom snu jdete za město, tak aby vás nikdo neviděl a tam se rozběhnete a najednou vnímáte, jak jste lehčí a lehčí a pomalu stoupáte. Je to nádherný pocit! V dětství jsem měl tyto sny celkem často a vždy jsem se z nich moc těšil.

Nad tyto sny, ale vyvyšuji jiný sen.  Zdál se mi jen jednou a potkal jsem v něm se svým tatínkem.

Můj otec nebyl ani dobrý táta ani manžel. Byl to silný a hlavně agresivní alkoholik. Z dětství si s ním pamatuji jen dva, ale o to vzácnější hezké okamžiky. Jednou, když jsme spolu stavěli malého robota na pásech a po druhé, když jsme chystali kvítka na dušičkové věnce. Seděli jsme tenkrát na zahradě u babičky, otrhávali přebytečné listy a on mi povídal o svém dětství. Dvě celkem malé chvíle v mém dětství, ale stále jsou vyryty v mém srdci…

Je těžké být dobrým tátou, když nemáte vzor ze svého dětství. I když to může být motivace “být lepším tátou než jsem měl sám“, stále je to zatraceně těžké. Uvědomuji si ale že, je tam i jiná stránka věci. Vždy, když držím v náruči svého syna nebo své dcery, v myšlenkách si situaci pomyslně obracím a stávám se sám tím dítětem v náruči a je mi krásně. 

Dlouho jsem si vyčítal, že jsem tátu nemohl změnit a bolelo to. Bolelo to až do té doby než jsem měl krásnější sen než všechny sny o létání. Zdálo se mi, že jsem svého tátu potkal v rožnovském kostele pod kůrem. Nic jsme si neřekli a přitom si řekli všechno. Dlouze jsme se objali a já cítil, že jsem mu odpustil. Je to už hrozně dávno, ale od té doby se už na něho nezlobím… 


Jsem rád, že jsem katolíkem. Jen díky tomu věřím, že pokud to tady  životě úplně nezvorám, tak až to tu skončím, poletím tam nahoru, znovu se s tátou potkám a obejmeme se. Tentokrát doopravdy...

Věnováno jedné čtenářce