Většinu dní letních prázdni jsem trávil u maminky své maminky v malé slovenské vesničce. Jako asi všechny vesnice této země je i tato velice zbožná. Zdejší lidé mi sice nikdy nepřipadli lepší, spíše naopak chamtivější než u nás, ale život měli tak nějak přirozeně propletený katolickou vírou.

Moje slovenská babička byla také zbožná žena.  Každodenní účast na mši svaté byla pro ni přirozená, jako tlukot jejího srdce, prostě nad tím nepřemýšlela. Tohle mi nevadilo, celkem obdivuhodně lehce jsem se přizpůsobil a bez násilí chodil s ní. Dokonce mě to tak někdy strhlo, že jsem uvažoval o práci kněze a s chutí jsem si hrával na to, že sloužím mši.

Co jsem ve své době nechápal, bylo ono „divné mrmlání“ kterým se babička často zabývala. Seděla na židli v kuchyni, v ruce držela ten divný řetízek s kuličkami a skoro neslyšitelným hlasem si něco říkala. Takhle se promodlila hodiny a hodiny a mě to přišlo nejen směšné, ale hlavně neskutečně zbytečné.

Babička už je dávno tam nahoře a její dům už je prodaný. Zakoupil si jej nějaký developer, jen pro stavební pozemek. Do dneška tam ten dům stojí a jen čeká, kdy se investice naplní. Protože zůstal otevřený, byli jsme se tam s maminkou podívat. Jestli jste někdy viděli staré indické chrámy, které uchvátila divoká džungle, tak takhle vypadal dvůr, kde člověk 5 let neořezával stromy ani keře. Větve jej pohltily a zakously se i do střechy chátrajícího domu. Uvnitř domku už pukají stěny a padá strop. Co si maminka před prodejem neodnesla, to už bylo ukradeno. Dokonce i staré televizory byly rozbité a vykuchané.

Jen jedinou věc nikdo neukradl. Byly to ty řetízky s kuličkami, kterých měla babička spousty. Růžence se prostě nekradou… Dnes už je mám doma.

Častokrát jsem si uvědomil, že mě v životě provází až překvapivé štěstí. Na to, jaký jsem hloupý hříšník si na svůj život vůbec nemůžu stěžovat. Občas mě napadá, že mě stejně jako Paula Newmana v jeho filmu o životě slavného boxera „Někdo tam nahoře má rád“.

Letos jsem si na pouti v Medugorje na babičku Filoménu vzpomněl. Ona Pannu Marii vždy vroucně milovala a určitě by měla radost, že jsem tam jel, byť třeba před rokem bych se tomu , že tam pojedu vysmál. Uvědomil jsem si, že to dost možná „spískala“ ona tím svým, pro mě v té době iritujícím „mrmláním s řetízkem v ruce“. A nejen to… Že mi to zmiňované štěstí prostě vymodlila.

Teď během svátků, kdy se modlíme za naše zemřelé a máme úžasnou šanci jim pomoct dosáhnout k branám nebe, ti to babičko, můžu alespoň trochu oplatit. Vím, ale že kdybys tu teď byla, chtěla bys po mně spíše, abych se teď zase já modlil za své děti a jejich děti. A možná jednou shora uvidím, co vidíš teď Ty - že žádná modlitba se neztratí mezi mraky, ale dorazí kam má namířeno...