Chodívám ve svém volnu na Radhošť.  Není na tom nic zvláštního, vždyť takových je nás víc. Třeba takový pan Honza: chodí pěšky z Pindule (stejně jako já, on však výstup nahoru zvládne rychleji než já sestup dolů). Svižnou chůzi dojde až ke starému kamennému kříži před kaplí, přežehná se znamením kříže a teprve pak se pozdraví se mnou, poptá se co je nového, podá ruku na rozloučenou a už jde zase dolů. Zdrží se nahoře jen chvilku – a přesto mu to stojí za to, za ten pocit. Já naopak bývám nahoře dlouho, mívám kapli otevřenou do pozdního odpoledne, někdy sestupuji až za šera, vracím se za tmy. I mně to stojí za tu námahu a těch důvodů je víc, ale jeden z nich je obzvlášť pošetilý – krtince.
 
Před průčelím kaple je kamenné schodiště a pod ním nevelká travnatá loučka a na té loučce zdánlivě obyčejný avšak zde nečekaný úkaz: krtčí hromádky. V této nadmořské výšce a v této skalnaté půdě žijí a intenzivně pracují krtci! A co je nejzajímavější – jimi vyrytá hlína je kvalitní, vypadá, jako by tam někdo vysypal kbelík zahradního substrátu.

Ráno cestou do kopce se v myšlenkách zabývám ledačíms, ale čím víc se blížím k cíli, tím víc myslím na ty krtince - jestli jich tam bude dost a jestli budu mít čas je zpracovat, než začnou chodit návštěvníci kaple. „Trpím“ totiž takovou zvláštní úchylkou: naberu tu z podzemí vytěženou hlínu na lopatu, vynesu o pár metů výš a rozhodím na místa, která až na skálu vydřela kola „cykloturistů“.  Sporé trsy trávy, co mezi drolícími se kameny svádí svůj boj o život, už čekají na mou zachraňující dávku životodárné prsti. Sisyfovská práce, řeklo by se. Ano, brzy totiž dorazí cyklisté.
 
Tihle ti „sportovci“, kteří se nechali na kopec vyvézt cyklobusem, se přiženou od Pusteven po tak zvaně „zrekonstruované“ hřebenovce ke kapli, po vzoru malých kluků „dupnou na brzdy“, aby dostali kolo do smyku a aby si tak každý všiml, jací jsou to borci, před kaplí se vyfotí i se svým úžasným kolem a ve svém neméně úžasném cyklooblečku a s výrazem plným hrdinného odhodlání jako by právě zachraňovali čest lidstva, se za halasného vzájemného povzbuzování vrhají do finále svého „sportovního výkonu“: do bezhlavého sjezdu z Radhoště dolů – po trase, která rozhodně není určena jako „cyklo“. To jim však při jejich povýšenosti nebrání, aby s bohorovnou samozřejmostí neočekávali, že „obyčejní“ pěší turisté budou uctivě a s dostatečným předstihem před jejich jízdou uskakovat na okraj pěšiny, že se jim prostě nebude nikdo motat před řidítky, protože ONI JEDOU. No, víc brzdí a kloužou, než jedou. Za nimi zůstává od hrubého vzorku pneumatik jejich horských kol rozrytý a rozbahněný terén. Pěšina lesem, kolem borůvčí a kapradím, která byla ještě před pár lety sotva znatelná, připomíná dnes motokrosovou trať.

Hraju s nimi takovou hru, vedu nerovný boj. Snažím se alespoň na těch pár metrech před kaplí po stranách schodiště udržet travní porost. Pomáhají mi v tom jen ti krtci. Mám starost. Krtci tam budou stále, ale já ne. Kdo se bude o ten kousek Radhoště starat, až umřu? Mám obavu, že se toho úkolu ujmou Lesy ČR a jako na hřebenovce z Pusteven i zde v akci za pár miliónů korun odfrézují obnažené skalní podloží a místo pak zavezou žulovou drtí a pokud i tady štěrk spláchne voda, pak je tu ještě osvědčený asfalt – jako konečné řešení…





Dovětek od Martina F.
 
Kdysi jsem se na oslavách narození dcery mého kamarádova potkal se svým spolužákem ze základky, který býval vždy vášnivým skautem.

Povídalo se o všem a pak přišlo téma, kdo kde byl na čundru. Teda, jak se dnes už říká, treku… Vyprávěl jsem mu o našem přechodu Nízkých Tater. „Jó, tam je super,“ zvolal ten skaut „ ty jsme loni jeli na kole!“ „ Na kole?“ reagoval jsem překvapeně „Tam se přece na kole nesmí! Je to národní park!“ „Ale, ty to moc žereš...“ setřel mě. Rudý vzteky jsem se radši vytratil, abych tu akci novopečenému tatínkovi nepokazil. Nerad bych se s tímto bývalým skautem přede všemi pohádal. Bývalým píši schválně, tohle by Svojsík asi skutečnému skautovi nedovolil.

Třeba jednou bude v Nízkých Tatrách, tak jako na Radhošti,  vyasfaltovaná dálnice, skoro jako dělaná na in-line brusle. Ale snad bratři Slováci nebudou tak hloupí a zachovají své poklady i pro děti našich dětí.

Otázka co zbyde našim dětem... 

Ale co, cyklo je cool, tak to tak nežerme... Nebo...?