Vyskytl jsem se v jednom krásném letním dni v Olomouci. Musel jsem čekat do odpoledne na výsledky lékařského vyšetření, a díky pokladům, které Olomouc skýtá, to byl velmi příjemně strávený čas. Také v Olomouckém kraji je obdoba našich Otevřených bran, proto i zde je možno zdarma využít služeb průvodce a prohlédnout si místní církevní památky. Okolnosti a přístup k prohlídce byl v různých kostelích různý. Zdá se, že i při realizaci této akce platí známé: „vše je o lidech“. Uvedu dva protiklady.
 
V jednom kostele dohlížela na návštěvníky nějaká slečna. Seděla nenápadně v lavici poblíž vchodu. Kostel sám byl přepažen provazem vymezujícím prostor, kam už se nesmí. Zeptal jsem se slečny nesměle, jestli by nevěděla něco více o obraze dvou světců, který mne zaujal a jestli bych si směl obraz vyfotografovat.

Ne snad, že by se slečna průvodkyně nesnažila, šla semnou dokonce i kousek do zakázané zóny za provaz i s focením by souhlasila, jenže v přítmí kostela by bylo potřeba jít blíž (můj běžný foťák na to nestačil) a to už se slečna bála, protože je tam prý alarm. Ona si sice myslí, že je vypnutý, jinak by ho přece támhle ta paní, co uklízí opadané lístky z květin, musela aktivovat, ale ona prý to už před chvílí „schytala“, že za provaz nesmí chodit.  Nabídku, že to ale můžeme risknout, jsem odmítl, Zákazy se mají respektovat a také jsem nechtěl, aby to slečna „schytala“ znovu.

Chápu velmi dobře, že památky a umělecké předměty je třeba chránit před poškozením nebo krádeží, přesto jsem z toho všeho měl nepříjemný pocit, že v tomto kostele jsou „otevřené brány“ trpěny jen jako nutné zlo, a že místní průvodce je v hierarchii „personálu“ tohoto chrámu až daleko za důchodkyní, co vyměňuje vodu ve vázách...
 
V dalším chrámu přístup zcela opačný a podstata toho rozdílu rozhodně nebyla v tom, že zde měl průvodcovskou službu mladý kluk. Neseděl tiše v lavici, ale kroužil po kostelní lodi, a aniž by se vtíral, nabízel své služby. Nejdříve jsem odmítl, měl jsem naivně za to, že tento kostel už znám a chtěl jsem zde pobýt „jen“ kvůli modlitbě. Až když jsem odcházel, zeptal jsem se sprůvodce na vzácný kamenný reliéf, který sem měl být kdysi přenesen ze zrušeného kostela. A děly se věci! Průvodce odpověděl: „velmi rád“, a bylo vidět, že to není pouhá fráze. Kostelem mě opravdu provedl. Vybaven po kastelánském způsobu velkým svazkem klíčů, dostali jsme se do míst běžně nepřístupných (nebál se, aby to od nějaké uklízečky neschytal,  že jde „za provaz“). „Můj“ průvodce měl velký přehled, věděl opravdu hodně, znal souvislosti, ale nehrál si na vševědoucího. Naopak, nestyděl se sám zeptat, když viděl, že nejsem také tak docela „pole neorané“ a že o těchto věcech tu a tam něco málo vím. Za chvíli jsme si (navzdory velkému věkovému rozdílu) povídali jako staří známí, které pojí podobný zájem.

Ten kluk možná nebyl věřící (rozhodně se nevyhýbal „kontroverzním tématům“) ale měl kultivovaný přístup k této problematice a bylo vidět, že zde není jen na brigádě, ale že ho to všechno opravdu baví a zajímá. A jak později z rozhovoru vyplynulo, zajímalo ho to až do té míry, že byl studentem církevních dějin a žurnalistiky.  Měl jsem výčitky, že tohoto nadšeného průvodce blokuji jen pro sebe, tak jsem se chtěl rozloučit. „Jsem rád, že jsem vás poznal“ - znělo upřímně.

Byl jsem ten den v Olomouci ještě leckde jinde a viděl jsem mnohé a finančně mě to vlastně - všechna ta krása a atmosféra historického města s jeho památkami a pozoruhodnostmi - stála pouze tu částku, kterou jsem dal za  jízdenku na vlak.  Každému takovou exkurzi na známá neznámá místa naších blízkých měst jako Olomouc, Kroměříž  nebo Brno doporučuji – koncentrace památek a krásy, kolem které chodíme a nevidíme...
 
Setkal jsem ten den i s negativním úkazem naší doby. Do kostela se nahrnula skupina kluků a holek věkem asi nepříliš mladší, než tem „můj“ průvodce. Nevím, co na tomto místě hledali, a myslím, že to nevěděli ani oni sami. Byli sebevědomí, hluční, neurvali, vulgární, trapní. Rozhlédli se prostorem, který jim nic neříkal, který byl pro ně cizí (a oni cize působili v něm) a zase vypadli. Při odchodu se stihli pro obveselení pocákat vodou z kropenky a ještě zvenčí zazníval do kostela jejich teatrální smích…  

Napsal jsem, že se chovali sebevědomě, ale sebevědomí asi není to správné slovo; dost možná, že si ani nebyli sebe-vědomi, neuvědomovali si, jak se chovají, jak působí, jak při tom vypadají. Nejde pouze o to, že se v křesťanském chrámu chovali nekřesťansky (za což zřejmě nemohou). Tito - věkem téměř dospělí lidé – se neuměli a nechtěli na posvátném a pietním místě chovat s úctou a respektem, v kulturním prostředí se nedokázali chovat kulturně -  což je dost smutné.