Dnes jsem četl svým dětem tuto zvláštní pohádku. Zamrazilo mě při ní studem... A co vás?

Není přítelíčka nad staříčka

Za dobré se máme odměňovat dobrým, tak nás učí stará zkušenost. Naneštěstí neznali tuto moudrost v jedné daleké zemi. V té vzdálené říši měli zlý a nelidský zvyk a zákon: když někomu zestárl otec a neměl už sílu pracovat, vzal ho syn na záda a odnesl na vysokou horu a tam ho nechal zemřít hladem. Muselo se tak stát ať syn chtěl či nechtěl.

Jednoho dne se chystal jeden syn k této kleté smutné cestě. Bylo mu smutno a žalostně, když na to pomyslel, srdce mu usedalo. Starý tatíček byl už jako věchýtek, lehoučký jako pápěrka. Syn pro něho vzal alespoň přikrývku, aby tatíčkovi nebylo cestou a na hoře zima.

Když přišel čas vyjít z domu, zahalil stařečka a šli. Šli, šli, vystoupali na konec. Tam povídá tatíček tichým hlasem: “Synku, máš s sebou nůž?“ „Ano, tatíčku, mám,“ podivil se syn té otázce. “K čemu vám tady bude nůž?“ A vytáhl z kapsy svůj lovecký nůž.

„Poslouchej dobře, synu, co ti povím. Je to zřejmě moje poslední rada, kterou Ti ještě mohu dát,“ řekl stařeček. “ Vezmi ten nůž a rozřízni přikrývku vejpůl. Jednu polovinu mi tady nech a druhý díl si vezmi zpátky domů.“ “Proč to, tatínku?“ užasl syn nad těmi slovy.

„Jen si ji odnes a dobře si ji doma uschovej. I ty jedenkrát zestárneš. Až přijde Tvůj čas odebrat se na horu nenávratu jako dnes já, budeš se pak moci také zahřát, až tě sem tvůj syn přinese.“
Syn zůstal jako přimrazený. Věděl hned, nač byla otcova rada. Zastyděl se z celé duše a zaslzel nad svou nevděčností. V malé chviličce se rozhodl, co udělá. Řekl tatíčkovi: „Odpusťte mi, otče. Poslechl jsem hloupý zvyk. Teď už vím, že nedobrý zvyk a zlý zákon se nemusí dodržovat.“

Zahodil nůž, políbil tatíčka-stařečka a pečlivě ho zabalil do přikrývky. Nakonec ho popadl do náruče – a domů s ním! Kdyby se nebál, že upadne, jistě by z hory s tím vzácným nákladem utíkal.
Žili pak šťastně. Až zadlouho byly otcovy dny sečteny. Syn svého tatíčka oplakal, řádně ho pohřbil a vděčně na něho vzpomínal. Takový už je koloběh života.

Přikrývku schoval někam na půdu, aby mu už nic nepřipomínala. Ale nemusel mu nic připomínat, protože v té podivné říši divný a krutý zvyk úplně vymizel. I tam už platí: jak ty své rodiče ctíš, tak uctí jedenkrát tvoje děti tebe.
 
Portugalská pohádka ze sbírky Jana Červenky Kocour v botách a jiné románské pohádky, Nakladateství Svoboda 1988