No Josefové… svatý Josef bude mít svátek, my ostatní se na svátku svého patrona jen tak trochu přiživujeme.

Svatý Josef, kdo by ho neznal - když ne jinak, pak určitě jako postavu z vánočního betléma, jak se po Mariině boku sklání nad jesličkami…
Byl prý tesař, či v širším smyslu řemeslník pracující (nejen) se dřevem, údajně výrobce zemědělského nářadí. Od jeho profese i od jeho životního údělu se odvíjí také okruh těch, kteří sv. Josefa považují za svého patrona a přímluvce: tedy všichni řemeslníci „od dřeva“, ale také pěstouni a vychovatelé, vyhnanci a lidé v bytové nouzi… Svatý Josef je také patronem sirotků. Jistě proto byl zašovský ústav zaštítěn právě jeho jménem a jeho socha přečkala kupodivu ve výklenku nad vchodem do budovy ústavu až do dnešních dnů.

Druhou sochu sv. Josefa máme přímo v kostele a o ní víme maličko víc. Především to, že tuto sochu našemu kostelu darovala poutnice paní Krejčíříkova z Přerova a letos tomu bude přesně 100 let, co byla socha, tehdy prozatímně umístěná na boční oltář sv. Otýlie, slavnostně požehnána (27. srpna 1816).

Svatý Josef je tedy krom jiného považován za patrona všech současných nositelů „jeho jména“; napsáno v uvozovkách, protože tento pěstoun Ježíše a ochránce Svaté rodiny – jak bývá také titulován – nemá na jméno Josef monopol ani patent. To jméno je prastaré, má hebrejský původ a i z biblických příběhů známe i jiné významné postavy toho jména.

Je doba postní, čas pobožností křížové cesty…
Už od ministrantských let mě fascinovala osobnost Josefa řečeného z Arimatie. U evangelistů je o něm jen pár slov (o to více v apokryfy inspirované spekulativní literatuře).
I těch několik málo slov však stojí za to: Josef z Arimatie, člen židovské velerady, vzdělanec, postava známá a vážená, který byl ze strachu pouze tajným Ježíšovým učedníkem, si nečekaně jde přímo od Piláta vyžádat povolení, aby mohl tělo Ježíše, pohřbít.

To vše za situace, kdy Ježíšovi nejbližší selhávají – jeden zrazuje, druhý (vyvolená hlava budoucí církve) jej opakovaně zapírá, ostatní se rozprchnou a schovávají se za zamčenými dveřmi.  Za této situace on - Josef z Arimatie - do té doby pouze tajný příznivec Ježíšova učení, právě teď když se zdá být vše ztraceno a všechny naděje marné, vystupuje z anonymity davu postav „křížové cesty“, a s rizikem všech možných důsledků, se otevřeně hlásí k mrtvému Ježíši! Je totiž potřeba udělat to, k čemu se nikdo z Ježíšových fanoušků, kteří jej v době jeho slávy pronásledovali na každém kroku, nemá: pohřbít přítele. A Josefovi z Arimatie v tom pomáhá člověk „stejného ražení“ - Nikodém, který se setkal s Ježíšem kdysi uprostřed noci…

Josef Pěstoun a Josef z Arimatie. Oba se Ježíše ujali v jeho bezmoci: Jeden ho jako bezbranné miminko zavinuté do plenek klade do jeslí, druhý ho ovinutého pohřebním plátnem klade do hrobu.