Takové upozornění bývá často k vidění před vchodem do prodejen a jiných provozoven, když budovu kvůli opravě fasády kryje lešení. Platí to v této době i pro zašovský kostel. Zvenčí probíhají opravy, uvnitř je ale obvyklý „provoz“, jen ke vstupu do chrámu je na přechodnou dobu nutno používat boční vchod – přes tzv. žebráčnu.

„Nepřerušený provoz“ se nevztahuje pouze na bohoslužby.  Od 1.  května až do konce září je náš kostel opět přístupný turistům a všem ostatním zájemcům o prohlídku jeho interiéru, a to každou sobotu v čase 9 – 12 a 13 – 17 hodin a v neděli odpoledne v době od 13 do 17 hodin.
Pozvěte k prohlídce kostela své známé, přátele, kteří k vám třeba přijeli na návštěvu. Nevadí, pokud se oni nebo i vy sami považujete za nevěřící, akce „Otevřené brány“ vás nezve na mši, ale k normální prohlídce kulturní památky, kterou náš kostel bezesporu je. Není potřeba se snad obávat nějaké „náboženské agitace“; odborný výklad (pokud o něj budete stát) vám zprostředkují zaškolení průvodci – brigádníci z řad studentů. V opačném případě si můžete interiér vklidu prohlédnout svobodně zcela sami a průvodce se jen zeptat, pokud vás třeba něco zaujme. Vstup je zdarma.
V nedávném dotazníkovém průzkumu opakovaně zaznělo, že je žádoucí podpořit turistický ruch v naší obci.

Zapojení Zašové do akce Otevřené bány je jednou z možností, jak se jako obec i jako farnost turistům a poutníkům z blízka i zdaleka připomenout. Příznivcům „církevní turistiky“ jsou také určeny nové jednoduché webové stránky www.zasova-poutni-misto.estranky.cz.
 
Fasáda kostela se naposled opravovala  v roce 1984 za P. Josefa Karafiáta. Tehdy v podstatě brigádnicky, protože sehnat v době socialismu státní podnik k opravě venkovského kostela bylo takřka nemožné (jen za měsíc červenec se na stavbě vystřídalo 249 brigádníků, kteří zdarma odpracovali celkem 1160 hodin).

Tentokrát už mohly být práce svěřeny odborné firmě a snad se to odrazí nejen na ceně, ale i na kvalitě díla.
Na místech s obnaženým zdivem, kde byla odstraněna vlhká a narušená omítka, jsme si mohli všimnout,  že tehdejší stavitelé prokládali kámen z místního lomu i pálenými cihlami. Ukázaly se ale i jiné zajímavosti – např. místo, kde byl (později zazděný) vchod do staré zákristie, nebo že tzv. žebráčnabyla k bočnímu vchodu přistavěna dodatečně.

Především se však ukázal skutečný rozsah a hloubka trhlin v obvodovém zdivu. Praskliny byly při opakovaných opravách interiéru i exteriéru kostela zaceleny  omítkou a výmalbou, takže nepůsobily nijak dramaticky. Zašovští faráři by však mohli vyprávět - a mnozí prostřednictvím farní pamětní knihy také vyprávějí. O prasklinách ve zdech i v klenbě kostela se poprvé píše v souvislosti s požárem fary, střechy a věží kostela v roce 1871.  Porušenou klenbou prý do kostela zatékalo tak, že na podlaze bývalo za deště po kotníky vody (a to tehdejší podlaha z pískovcových kamenů byla jistě pro napršenou vodu propustnější než současná dlažba). Statika kostela byla požárem narušena, opravené praskliny se znovu obnovovaly a staly se „evergreenem“ zápisů ve farní kronice. Podle různých posudků a názorů se zde projevil i vliv neodborně provedenékonstrukce krovu nové střechy, kdy tlak nepůsobil na zdivo kolmo, ale šikmo, a obvodové zdi se tak rozestupovaly. Svůj vliv měly i kořeny vzrostlý lip v těsném sousedství kostela. Starší lidé si kácení těchto stromů ještě pamatují a stejně tak i sádrové tabulky na hlavních puklinách zdí, které měly „monitorovat“, zda a jak rychle se praskliny zvětšují. Dílčí stavební úpravy krovu  i vykácení devíti lip zřejmě pomohly, ale ne zcela, jak bylo zřejmé z mnoha obnovených prasklin viditelných v interiéru i na fasádě.
 
P. Vojtěch Daněk se proto rozhodl pro trvalé zajištění statiky stavby. Doporučená odborná firma provedla v roce 2005  zpevnění celé stavby ocelovými táhly, což by už mělo zabránit dalšímu rozestupování zdiva a propadání vrchlíku klenby.
Zajištění statiky kostela bylo náročné odborně i finančně. Práce provázela velká prašnost a po zásahu zůstaly v růžové barvě staré fasády kostela bílé, nově omítnuté vodorovné pruhy. V interiéru si můžeme ocelového táhla všimnout pouze v jediném místě – na podlaze kůru těsně při vnější zdi.
 
Statické zajištění klenby je dobře viditelné pod střechou – na půdě kostela, v jeho interiéru nic nepoznáme.  
 
Toto dílo stojí za připomenutí právě teď a právě proto, že bez tohoto statického zajištění by ani výmalba interiéru, ani nová fasáda nepřinesly žádoucí dlouhodobý efekt. Díky vyztužení celé stavby by měl být náš kostel zase natolik „v kondici“, že až k tomu jednou dozraje čas, bude možno bez obav přikročit i k opravě střechy a třeba i k náhradě současného korodujícího plechu ušlechtilejší, ale těžší krytinou.
 
Na obr.: napínání ocelové výztuže skrz obvodové zdivo.